Přestavme si internet jako taneční zábavu, plavecký bazén nebo knihovnu, chcete-li. Zaplatíme vstupné, tedy měsíční paušál za připojení k internetu, případně proklouzneme zadním vchodem bez placení v podobě připojení v práci či kavárně a jsme v něm. Potom si už jenom užíváme s kamarády, brouzdáme, čteme informace. K tanci nám ale někdo musí hrát, vodu někdo vyhřívat a občas vyměnit, knihy je třeba doplňovat. Slouží nám k tomu milióny navzájem propojených počítačů po celém světě (od toho slovo inter-net), které spravují tisíce lidí. Hlavně v Indii. Ale kdo to tedy všechno platí? A jak?
Inu, platíme to my svým bytím na internetu. Svojí přítomností se stáváme cílem reklamy, za jejíž umisťování platí společnosti internetovým serverům nemalé částky. A čím více toho na internetu uděláme nebo o sobě sdělíme, tím jsme pro inzerenta cennějším objektem. Proto nás tak touží poznat velký bratr Google, otec Seznam nebo strýček Facebook. Čím více toho na sebe prozradíme, ideálně dobrovolně, jakoby mimoděk našim reálným známým, a tedy pravdivě, tím lépe. V žargonu mediálních agentur pak konzumujeme cílenou reklamu, kterou možná místy vědomě ignorujeme, ale která nás stejně jednou doběhne. Jako v televizi.
Internet hradíme ve svých bankovních poplatcích, v ceně hovorného, dovolené, oblečení, jogurtech. Naštěstí je nás v dnešní době na internetu přes dvě miliardy, takže se o jeho náklady můžeme pěkně podělit. A zbude i na vývoj dalších služeb „zdarma“, které nám pomocí internetu zpříjemňují náš každodenní „normální“ život.
A přestože se někdy můžete cítit trochu jako oběti, není zatím důvod k větší panice. Jenom je myslím důležité si podobné souvislosti uvědomit a až příště budete v obchodě sahat po nějakém zboží, zkuste si vzpomenout na včerejší surfování. Neviděli jste ten výrobek už někde?