Nestěžuji si, naopak. S opravdovou radostí se procházím
městem a dívám se kolem sebe: Chodníky zalité sluncem, parky přetékající ptačím
zpěvem, pražský vzduch, jindy plný smogu a exhalací, je nyní prosycen vůní
probouzející se přírody. Často je však to probuzení tak intenzivní, že je ulicemi
cítit i něco silnějšího, přesto stále velmi přírodního. A také sledovat dění
kolem sebe se opravdu vyplatí – jinak se vám může snadno stát, že do toho
šlápnete a přinesete si jedno domů na podrážkách bot. Případně na kolečcích
kočárku či bruslí, pneumatice bicyklu nebo látce kalhot, pokud jste nedočkavý sedavý
piknikový typ. Nevím přesně, zda je to způsobeno nezvykle příznivým počasím
lákajícím k častějším vycházkám, změnou stravy nebo sníženou
disciplinovaností majitelů psů obecně, ale poslední dobou vnímám jejich exkrementy
stále častěji a intenzivněji. Myslím teď ty zvířecí.
Z romantické procházky čerstvým městem se potom stává
chodníkový slalom se skloněnou hlavou, očima upřenýma pod nohy a
zbystřeným čichem připravených zachytit sebemenší náznak nebezpečí. Nechci
nikomu křivdit – je možné, že psí výkaly tu na chodníku leží již od podzimu a
teprve teplé počasí k nim přitahuje moji pozornost a že tedy k žádné hmatatelné změně
v chování psů ani jejich majitelů nedochází. Pak bych ale dodal: O to hůř…
Není škoda kazit si voňavé jarně-letní vycházky městem strachem
z našlápnutí? Nebojme se při nich hrdě zvednout hlavu a v případě
potřeby podat příteli pejskařovi pomocnou ruku a igelitový pytlík, když to na
jeho miláčka, k naprostému překvapení svého majitele, přijde zrovna před
našima očima.