Shrnutí celé kauzy a informace o jejím vývoji jsem se dozvěděl při obvyklém ranním zastavení na toaletě. Naštěstí. Mohl jsem tak totiž zcela uvolněně vyjádřit svoje pocity z přístupu české vlády. Chápu, že dostavba dálnice je ve veřejném zájmu všech živých motoristů. Rozumím, že další kousek kvalitní rovné vozovky potřebuje vláda pro podporu návrhu na bezpečné zvýšení nejvyšší povolené rychlosti. Je mi jasné, že by se zase trochu usnadnil dovoz nedostatkových levných potravin z Polska. Toto i mnohé další jsou jistě argumenty, proč ve výstavbě dálnice pokračovat a nenechat se zviklat nezlomností jednoho umíněného člověka.
Paradoxní na celé situace je fakt, že paní Havránková netouží po zastavení budování dálnice. Přestože by myslím měla právo trvat na pokračování hospodaření na pozemcích k nimž má rodinný vztah a citovou vazbu, tak jejím cílem je zdá se pouze důstojné vyrovnání a odpovídající náhrada jejího současného majetku. Tady bohužel do hry vstupuje domácí stát, který se pod standartou veřejného zájmu snaží pozemky velmi nesportovně získat.
Domnívám se, že by paní Havránkové výtečně prospělo, kdyby byla členkou vlády, evropského parlamentu nebo alespoň městského zastupitelstva. I post poradce by myslím stačil. Potom by totiž zřejmý zisk z prodeje pozemků nebyl tak neočekávaný a tlak na jejich odkoupení by byl také veden jinou formou. Musela by ovšem zvolit správnou barvu dresu – v oranžovém trikotu s červenými proužky nebo v sytě modré s bílým lemováním by dozajista více ladila s ostatními hráči než v současné bledě zelené. Záleželo by jistě i na dalším vývoji herní situace, neboť o přestávkách bývá v šatnách veliká tlačenice a běžně dochází k výměně hráčů, někdy i dresů, trenérů, či rozhodčích.
Zápas je to tvrdý, plný zákeřných faulů a neodpískaných ofsajdů. Přesto věřím, že má smysl v něm pokračovat a nenechat se zastrašit velikostí soupeřových trenýrek. Přeji paní Havránkové pevné zdraví a mnoho vstřelených branek. Budu jí dál fandit!